Jedna melancholická

Dneska je podzim. Voňavý, chladný, tichý, barevný podzim. Je to čas, kdy nemůžu dělat nic pořádného, na nic důležitého myslet, jen koukat z okna, pít čaj, poslouchat hudbu a přemýšlet. Jen tak, o ničem, o životě svém, o životech jiných.
Co nám ( tedy sebestředně spíše mně) ještě přinese tenhle rok? Jeden (snad) bakalářský titul, jednu novou školu, jednu svatbu, jednoho synovce, jedny vánoce, jeden Silvestr, nějaké ty plesy, pár rodinných a jiných oslav... A další rok a budu zase o něco starší, to však asi neznamená o něco moudřejší.
Je přesně ten čas, kdy mám chuť zabalit se do velkého huňatého svetru a povídat/psát o ničem...
A je přesně ten čas, který tak miluju a který mě baví. Právě tou svou nijakostí, kdy je počasí nijaké, nálady všech veskrze špatné, vzduch studený a po ránu do plic bolavý. Kdy se na cestě do/ze školy, práce, chození po městě těšíte, až přijdete domů, nebo do nějaké kavárny a dáte si tam škopek horkého čaje. Kdy chodíte na krátké, ale svižné procházky do parku a sbíráte kaštany a nemůžete uvěřit tomu, že příroda umí tolik barev a odstínů. Už aby tu byl ten opravdický, tmavý, studený podzim...
Ten, který tak miluju...