úterý 26. května 2009

Letenské příhody

Já se prostě doma učit nemůžu. Je tady hrozně moc věcí, které mě rozptylují. Tak jsem šla na zahrádku do Vosího hnízda a tam se téměř čtyři hodiny učila. Pan číšník byl moc milý, pořád mě obskakoval. Vždycky ke mně tak opatrně přistoupil a zeptal se, jestli něco nechci. Pak už to došlo tak daleko, že mi pokládal otázky typu "a nechcete třeba ještě kafe?" "a co třeba víno, nechcete střik? nešlo by vám to líp?" "já bych vám rád nějak pomohl, s tím učením, ale to asi nejde, co? Já bych tomu asi stejně nerozuměl"...
A vždycky když jsem si dala pauzu, tak jsem pozorovala. Kupříkladu ten pán, co tam sedí v podstatě pořád, se jmenuje Ruda a zná téměř všechny, co bydlí na Letné. A ta paní, co přišla za ním, se stěhuje jinam, teď už má v bytě jen postel, televizi a stolek, ale ten týden už to vydží. A ten vitální stařík, co šel okolo, dostal od Rudy vynadáno, proč když se jde sakra projít do parku v tomhle vedru, nenosí čepici. V jeho věku, on mu ten Ruda tu čepici snad koupí. Načež starý pán mě oslovil, i když na něj Ruda pištěl, ať mě neruší při učení, a mezi řečí mi sdělil, že mu letos v dubnu bylo 96 a je to jen proto, že celý život nepije, nekouří, a sportuje. A když stařík odešel, Ruda jeho slova potvrdil s tím, že dokonce jezdí okopávat na chatu záhonky a otrhávat stromy. A stěhující se paní vysvětlil, že je ten starý pán vitální jen proto, že "se beztak celej život kurvil, i když byl dvakrát ženatej".
No, vlastně to byl dneska docela příjemný den.

středa 13. května 2009

131

V úterý jsem po odpolední službě směřovala metrem A domů, respektive do hospody. Na metro se mnou čekala slepá paní, poměrně chic dáma. Poučená, jak se k lidem s bílou holí chovat, přistoupila jsem k dámě při příjezdu metra a nabídla jsem jí pomoc. Neodmítla a byla strašně ráda. A hned se ptala, kam že to jedu. Na Hradčanskou. A jdu na 131? Ne, bohužel, jdu na X1. Aha, tak to nevadí, odvětila mi zkroušeným hlasem. Položila jsem jí ruku na tyč, protože slepci (po mém zevrubném zkoumání) neradi v metru sedí, a šla jsem si sednout. A při tom sezení a koukání do tmy jsem si začala trošku nadávat. Tak ty, kozo pitomá, radši půjdeš do hospody, a necháš tady chudáka paní bloudit mezi výkopy? Ublíží ti to, když jí pomůžeš na tu 131 a přijdeš do hospody o dvacet minut později? Neublíží. Načež jsem se tedy rozhodla, že jí pomůžu. Proto jsem se k ní na Hradčanské vrátila a sdělila jí svůj záměr jí odvést na autobus. Ona měla hroznou radost, ale zároveň se začala upřímně strachovat, že nestihnu ten svůj autobus. Pojede ale další, ne? S touhle odpovědí jsem s paní nastoupila na eskalátory. Chvilku jsme mlčky jely. Po chvíli se na nás otočil jistý mladík. "Ale slečno, to opravdu jděte, ať vám to fakt neujede. Já jdu taky na 131, tak paní odvedu..." Paní měla z naší dobroty slzy na krajíčku. Já jsem se tedy s mladíkem domluvila, "předala" jsem paní a šla jsem si po svých. A bylo mi krásně. Dobrota nevymřela. Přes všechna ta zvěrstva, která světem vládnou, jednotlivci jsou pořád schopní obětovat pár minut svého času a pomoct druhému. To člověka zahřeje na duši, ne?
P.S.: taky jsme s Ráďou, jak jistě víte, byli v Krakově a Osvětimi. Á propos zvěrstva světem vládnoucí. Ale to mi teda, prosím, dejte čas. Teď nějak nemůžu. Dát tomu formu a tak...

pátek 1. května 2009

Krušná jsou rána opilcova

Chtěla prostě jen psát o tom, jak je alkohol metla lidstva a jak už (teď už doopravdy!!!) nikdy nepůjdu na dámskou jízdu. Protože z následků se vzpamatovávám pokaždé hůř a hůř...
Ale stala se taková zvláštní věc. Založila jsem si, jak jste si někteří všimli, nový blog. Učinila jsem tak z jednoho prostého důvodu - nešlo mi přihlásit se na ten starý... A tak otevírám internet, jak napíšu trefný článek z toho známého prostředí baru a pomyslných střepech zabodaných do hlavy... Přihlašuji se... A ejhle, zvyk je železná košile... Zjišťuji, že jsem se vlastně OMYLEM přihlásila na svůj starý blog... Který mě nefungoval a kvůli čemuž mám blog nový... Může mi to někdo vysvětlit???
Nicméně, abychom se vrátili k osvědčenému tématu alkoholu a jeho drtivých dopadů na moje tělo, tak jen ve zkratce:
Popocafépetl Melantrichova, Laura, Petra, Sandra, já, víno, víno, víno; protože nám nedělá v tom ďábelském nápoji zvaném mixela dobře rybízový džus, zkusily jsme to s banánovým a bohužel nám to chutnalo, takže: mixela, mixela, mixela; tanec, zábava, smích, jedno pozvání na panáka pro mne, pro Lauru a Sandru dva milí chlapci ze Slovenska a několik dalších pozvání na panáka, přesun do gayclubu Friends, nekonečné čekání na taxík, odjezd domů, spánek. Ráno hektolitry minerálky a jiných tekutin, no prostě se na to hodí dvě maminčiny osvědčené věty, které mi říkala, když jsem vstala ráno po bujaré noci:
"Máš žízeň, co?!?!?!??" (vysloveno s téměř ďábelským úsměvem a s zvrhle radostnými jiskřičkami v očích)
"Krušná jsou rána opilcova..." (takové pravdivé, klidné konstatování)