131

V úterý jsem po odpolední službě směřovala metrem A domů, respektive do hospody. Na metro se mnou čekala slepá paní, poměrně chic dáma. Poučená, jak se k lidem s bílou holí chovat, přistoupila jsem k dámě při příjezdu metra a nabídla jsem jí pomoc. Neodmítla a byla strašně ráda. A hned se ptala, kam že to jedu. Na Hradčanskou. A jdu na 131? Ne, bohužel, jdu na X1. Aha, tak to nevadí, odvětila mi zkroušeným hlasem. Položila jsem jí ruku na tyč, protože slepci (po mém zevrubném zkoumání) neradi v metru sedí, a šla jsem si sednout. A při tom sezení a koukání do tmy jsem si začala trošku nadávat. Tak ty, kozo pitomá, radši půjdeš do hospody, a necháš tady chudáka paní bloudit mezi výkopy? Ublíží ti to, když jí pomůžeš na tu 131 a přijdeš do hospody o dvacet minut později? Neublíží. Načež jsem se tedy rozhodla, že jí pomůžu. Proto jsem se k ní na Hradčanské vrátila a sdělila jí svůj záměr jí odvést na autobus. Ona měla hroznou radost, ale zároveň se začala upřímně strachovat, že nestihnu ten svůj autobus. Pojede ale další, ne? S touhle odpovědí jsem s paní nastoupila na eskalátory. Chvilku jsme mlčky jely. Po chvíli se na nás otočil jistý mladík. "Ale slečno, to opravdu jděte, ať vám to fakt neujede. Já jdu taky na 131, tak paní odvedu..." Paní měla z naší dobroty slzy na krajíčku. Já jsem se tedy s mladíkem domluvila, "předala" jsem paní a šla jsem si po svých. A bylo mi krásně. Dobrota nevymřela. Přes všechna ta zvěrstva, která světem vládnou, jednotlivci jsou pořád schopní obětovat pár minut svého času a pomoct druhému. To člověka zahřeje na duši, ne?

P.S.: taky jsme s Ráďou, jak jistě víte, byli v Krakově a Osvětimi. Á propos zvěrstva světem vládnoucí. Ale to mi teda, prosím, dejte čas. Teď nějak nemůžu. Dát tomu formu a tak...