moudro jako kráva

V českém jazyce se hodně přirovnává. "Má prdel jako valach". "Je tlustej jako prase". "Bylo to velký jako kráva".
Proč se vlastně přirovnává k těm nebohým zvířatům? Nejhůř z toho podle mého vychází prase, na tom se asi všichni shodneme. Protože všechno co je tlustý, líný, hnusný, smrdí, je jako prase. Kráva oproti tomu platí za svou velikost. Všechno je velký jako kráva. Dokonce, jak jednou Ráďa vyprávěl, i hlava krávy je velká jako kráva, a to je teda s podivem. Nebo je něco jiného taky jako kráva?
Pak jsou méně častá zvířata, už zmíněná prdel jako valach, blbej jako hovado, hloupej jako osel, blbá jako slepice, ztahanej jak pes. Což mě přivádí na myšlenku, že jsou to všechno zvířata, která se vyskytují na statku. Dokonce i to hovado (tedy ovád). Alespoň si tedy myslím.
No, takže - proč se tedy nepřirovnává ke věcem? Protože pak se stane, že jeden z nejinteligentnějších tvorů na planetě, a to prase, má blbou pověst a všichni k němu přistupují s předsudkem, že je prostě blbý, tlustý, špinavý a smrdí.

Přemýšlejte nad tím se mnou a až to vymyslíte, dejte vědět. A já vám zatím posílám pusu velikou jako nejvyšší věž v Kodani.

P.S.: Velmi milé přirovnávání by třeba bylo, pro příklad: otec mého známého všechno přirovnává k prdeli. Je to univerzální pojmenování a opravdu se hodí na všechno: velký jako prdel, malý jako prdel, horký jako prdel, studený jako prdel, blbý jako prdel... Prostě tahle část těla všechny tyto vlastnosti může mít a u většiny lidí i má, takže...

chm.

Všichni na svých blozích (blogách?) a blogískách bilancují a dávají si předsevzetí do nového roku. V blogerském světě je to pravidlo, tož tak to bych měla taky...
Předesílám, že předsevzetí mám odjakživa jedno jediné - nedávat si žádná předsevzetí.
Tak, co mi přinesl rok 2009. Tak kupříkladu docela dobrou věc, a tou je bakalářský titul. Zahřeje to u srdce, když se můžete něčím takových chlubit. Taky mi přinesl definitivní ztrátu dětství, v podobě letenského bytu. To dost zabolelo, občas ještě bolí, a párkrát prostě bolet bude, s tím se nedá nic dělat. Taky se mi v minulém roce dostalo zjištění, že lidé jsou ve své sobeckosti nespravedliví - berou, ale nedávají. Ale co je hlavní - moje láska se s každým novým rokem stává lásku životní, nehynoucí a věčnou. A dává mi pro mne moc důležitou věc - domov. Jo, a taky jsem žila v klamu, že mě rok 2009 učiní tetou... No, jak známo, čápi jsou zviřátka teplomilná, no tak tedy počkáme, až se oteplí, že...
A co mi přinese rok 2010? No já doufám, že moje sestra není slon (to je Ráďova domněnka) a nebude těhotná dva roky, takže že by se ze mne stala teta?:) Pak taky jedu do Asie. To už máme tři kontinenty, tak třeba to za život dotáhnu na víc. Pak taky by mne mohli přijmout na novou školu. A pak bych si taky ráda ponechala svou práci. No a vůbec, prostě ať to máme hezký. Nesnáším pesimismus všeho druhu - v tom mě utvrdila jedna skupina na facebooku, ke které se přidalo pár mých známých - "v roce 2009 se toho dost posralo". No, tak to není můj styl, nadávat, jak mám debilní život a všechno bylo, je a bude hnusný. Prostě žijme život, tak, jak je. Z čehož vyplývá mé přání do roku 2010 - ať jsou lidé kolem mě veselí a optimističtí. Žijeme jenom jednou, tak proč si to dělat ošklivý...

Jak jsme byly v podzemních garážích

No tak to jsme takhle jednou s Petrou vyjely na nákup na Smíchov. Pěkně autem, jako správný pražský holky. V garážích jsme si před závorou vzaly lísteček, zaparkovaly na H3 a utíkaly "shopovat". Využily jsme všechny vymoženosti nákupního centra, od nepříjemných prodavačů v optice až po cheeseburger a kafíčko vedle multikina, a šupajdíme zpátky do garáží. A zde se nám začíná odvíjet ten několikaminutový příběh, který dokázal, že holt nejsme ty správný holky na nákupy v multimegaobchodním centru.
Péťa vytáhla z kabelky lísteček od závor a společně jsme se odhodlaně postavily před tu digitální krabici, co vám vypočítá, kolik stovek máte zaplatit za to, že jsme se tam uráčili zaparkovat. Trvalo dlouho, než krabice souhlasně pípla. Žádnou cenu ale neukázala, no tak super - jedem domů. Zádrhel číslo jedna - u výjezdu nám další čtečka oznámila, že naše karta je "neznámá". Tak jsme si vycouvaly zpátky na parkoviště a běžíme k prvnímu automatu. Zádrhel číslo dvě - automat nepípá. Nedělá nic. A tak se nás automat mužným hlasem zeptal, co máme za problém? Já jsem celá udivená, co to - jak to, že to na nás začalo mluvit??? Technicky nadanou Petru napadlo zmáčknout tlačítko "info". Pán nás otráveně ujistil, že za chvilku je u nás.
Při pohledu na naší kartičku zjistil zajímavou věc - je 14 dní stará.
"Nemáte náhodou v kabelce ještě jednu, dnešní?"
"Ježííš, a jóó, máme..."
No. Tak pádíme pryč. Ale - zádrhel číslo tři. Byli jste někdy na Smíchově v garážích? A vyjížděli jste někdy exitem Kartouzská? Tušíte, jak prudký je tam kopec? A na jeho vrcholku je semafor. A na tom pochopitelně červená. Peklo pro řidičky jako jsme my. Petra ale byla velmi odhodlaná - "já počkám, až odjede ten přede mnou, protože budu mít fakt raketovej start." A tak ten před námi mizí v dáli, plyn je na podlaze, auto mocně zařve a... chcípne. To jsou starty, co?
No tak jsme se teda dohodly, že přístě pojedeme tramvají...

Škodolibá radost

Za rohem máme potraviny - večerku, prostě ten obchod, co si naši šikmoocí přátelé otvírají na každém kroku. Je to trochu paradox - ten obchod totiž vznikl na místě, kde byl předtím obchod s oblečením Thor Steinar, oblečením pro holohlavé blbečky. Byly tady dva takové, jeden hned vedle ještě zůstal. Trochu zvláštní, vidět vedle sebe obchody, které jsou tak odlišné. A dneska, když jsem šla nakoupit do té večerky, ulpělo mé oko na krásné věci - výloha a dveře obchodu pro blbečky jsou celé celičké polité černou barvou. Barva je i na chodníku, barva je na domě, prostě celý Thor Steinar nebo Londsdale nebo co to tam prodávají, celé je to pocákané černou barvou. To člověka potěší, že není jediný Leteňák, kterého uráží, že tady takový obchod vzniká, a co víc, že se tady už pár let drží.

A pak si člověk představí, jak musí prodavač odstraňovat tu černou barvu a jeho bílé árijské ruce se začerní... Nádherná to představa:)

Škola volá

Nevím, kterého magora napadlo vymyslet studijní oddělení, no to teda fakt nevím. Nicméně, pokud někdy v životě půjdete na studijní oddělení, máte jistotu, že se vám dostane několika věcí, a to:

a) ujištění, že jste naprostý debil, který na té škole, potažmo na celém světě nemá co pohledávat,
b) pohlavek za to, že nemáte prostudovanou Karolinku od začátku na konec a zpět,
c) kopnutí do zadnice za to, že jste tam vůbec chodili, protože co máte sakra co chodit na studijní a něco po nich chtít.
Dneska jsem totiž byla poprvé ve své nové škole. První předmět, na který jsem chtěla jít, byl Úvod do religionistické práce. Žel, když jsem vystoupala do učebny H301, zjistila jsem ze vzkazu, že se přednáška přesouvá do PC laboratoře v H107. A tady nastal malý zádrhel - H1O7 je z technických důvodů uzavřená a zamčená. Šla jsem tedy na kávu. Hm.
Další předmět, Teologická propedeutika a specifika pravoslavné církve, se vydařil, ve stísněných podmínkách kabinetu přednášející, která měla nemocná záda a nemohla se vůbec pohnout. A další předmět, Dějiny církve ve středověku, odpadl. Tak jsem doma a tuto velmi zajímavou (?) látku vám sděluji. A jako závdavek připojuji větu pí. přednášející:
Křesťan - antisemita je nonsens, všichni křesťani si tehdy měli navléct žluté hvězdy na ruku.

Jedna melancholická

Dneska je podzim. Voňavý, chladný, tichý, barevný podzim. Je to čas, kdy nemůžu dělat nic pořádného, na nic důležitého myslet, jen koukat z okna, pít čaj, poslouchat hudbu a přemýšlet. Jen tak, o ničem, o životě svém, o životech jiných.
Co nám ( tedy sebestředně spíše mně) ještě přinese tenhle rok? Jeden (snad) bakalářský titul, jednu novou školu, jednu svatbu, jednoho synovce, jedny vánoce, jeden Silvestr, nějaké ty plesy, pár rodinných a jiných oslav... A další rok a budu zase o něco starší, to však asi neznamená o něco moudřejší.
Je přesně ten čas, kdy mám chuť zabalit se do velkého huňatého svetru a povídat/psát o ničem...
A je přesně ten čas, který tak miluju a který mě baví. Právě tou svou nijakostí, kdy je počasí nijaké, nálady všech veskrze špatné, vzduch studený a po ránu do plic bolavý. Kdy se na cestě do/ze školy, práce, chození po městě těšíte, až přijdete domů, nebo do nějaké kavárny a dáte si tam škopek horkého čaje. Kdy chodíte na krátké, ale svižné procházky do parku a sbíráte kaštany a nemůžete uvěřit tomu, že příroda umí tolik barev a odstínů. Už aby tu byl ten opravdický, tmavý, studený podzim...
Ten, který tak miluju...

Metro

Kdo byl ten chytrý člověk, který metro vymyslel, nevím. Jsem si ale jistá jeho záměrem - chtěl vytvořit rychlou a efektní dopravu po městě, která přepraví co nejvíc lidí najednou. Povedlo se. Ale povedlo se mu i další, pro mne mnohem zásadnější věc. Ač to bude znít pateticky, stvořil příběhy. Ty, které zažíváme každý den a kterých si ne každý všímá. Metro totiž jede, jak si jistě mnozí z vás všimli, potmě. Jede tunelem, takže vaší pozornost nemůžou odvádět věci za sklem, jako jsou nabouraná auta, padající dítě nebo ta hezká holka s maxivýstřihem v minisukni, co se ohýbá pro cosi na zemi (kdo by taky věděl pro co, když vypadá tak, jak vypadá). V metru se tedy můžete plně soustředit na lidi kolem vás. Pozorovat, jak vypadají, jak se chovají, co si povídají, co si čtou.
No uznejte, kdyby metro nebylo: kde by byly naše příhody, kterými bavíme společnost, kde by bylo naše přemýšlení o nesmyslech, a ruku na srdce, kde by jsme byli "my blogeři", vždyť valná většina z nás napsala alespoň jednu příhodu právě z metra.
Mne to totiž napadlo právě dneska ráno, v sobotu v šest ráno, když jsem jela z noční domů. Předně mě dost překvapilo, kolik lidí, navíc o prázdninách, jezdí v tenhle nekřesťanský čas někam metrem. Byli tam dělníci, kteří smrděli jako svíčková v poslední cenové, byla tam slečna (a k mému překvapení svého druhu jediná), která měla oči podlité krví a vypadala, že se každou chvilku pozvrací, byl tam kluk, který vypadal, jako když panence promáčknete obličej, rodina celá v šusťátkových soupravách, byla tam i dobře upravená slečna v lodičkách na vysokém podpatku, která krásně voněla. Co mají sakra společného? Ani to, že jedou do práce. Ani to, že jedou z práce. Z hospody překvapivě jen ta jedna. Mají společného to, že jedou s vámi metrem. Je to málo, ale stačí to. Můžete se totiž oddávat jako já zvrhle bizarním myšlenkám, kam jedou, co dělají za práci, za školu, jak vypadá jejich partner, nad čím přemýšlejí, jak to vypadá u nich doma a jak někdo může mít obličej jako panenka, které zatlačíte palec mezi oči.
Melu blbosti? Podle mne je to celé vlastně docela důležité. Když jedete metrem, na co myslíte? Na to, co musíte udělat v práci? Nebo na to, že musíte vyprat prádlo? Nebo napsat seminárku do školy? Proč tam nerelaxujete? Proč se nepoložíte do myšlenek, které nemají hlavu ani patu a nezapomenete na všechny starosti? Zkuste to. Dost často se vám stane, že se budete přiblble usmívat, protože se při vymýšlení osudů pobavíte, ale stojí to za to. No fakt.