Vytrácí se ze mne střevo. To literární. Vždycky jsem ho měla a teď mám pocit, že je pryč. Že už jsem prostě na to psaní střevo. Tak nevím.
Trošku se toho děsím - nechci o něj přijít. Literární střevo bylo vždycky mojí součástí a teď najednou cítím, jak mi centimetr po centimetru odchází. Vlaje ve větru a jeho konec je v nedohlednu.
Přitom není nad pořádný slovní průjem. Člověk si ho pořádné užívá a když je po něm, přichází úleva. Úleva, že to pořád ještě umíte a že je to za vámi a že to je pěkný. Většinou.
A protože nechci, aby se to střevo stalo slepým, aby se moje přemítání nad nesmrtelností brouka vytratilo do neznáma a zcvrklo se na pár přiblblých statusových řádků, vracím se na scénu.
Ať se vám to líbí, nebo ne.
Trošku se toho děsím - nechci o něj přijít. Literární střevo bylo vždycky mojí součástí a teď najednou cítím, jak mi centimetr po centimetru odchází. Vlaje ve větru a jeho konec je v nedohlednu.
Přitom není nad pořádný slovní průjem. Člověk si ho pořádné užívá a když je po něm, přichází úleva. Úleva, že to pořád ještě umíte a že je to za vámi a že to je pěkný. Většinou.
A protože nechci, aby se to střevo stalo slepým, aby se moje přemítání nad nesmrtelností brouka vytratilo do neznáma a zcvrklo se na pár přiblblých statusových řádků, vracím se na scénu.
Ať se vám to líbí, nebo ne.
