Kdo byl ten chytrý člověk, který metro vymyslel, nevím. Jsem si ale jistá jeho záměrem - chtěl vytvořit rychlou a efektní dopravu po městě, která přepraví co nejvíc lidí najednou. Povedlo se. Ale povedlo se mu i další, pro mne mnohem zásadnější věc. Ač to bude znít pateticky, stvořil příběhy. Ty, které zažíváme každý den a kterých si ne každý všímá. Metro totiž jede, jak si jistě mnozí z vás všimli, potmě. Jede tunelem, takže vaší pozornost nemůžou odvádět věci za sklem, jako jsou nabouraná auta, padající dítě nebo ta hezká holka s maxivýstřihem v minisukni, co se ohýbá pro cosi na zemi (kdo by taky věděl pro co, když vypadá tak, jak vypadá). V metru se tedy můžete plně soustředit na lidi kolem vás. Pozorovat, jak vypadají, jak se chovají, co si povídají, co si čtou.
No uznejte, kdyby metro nebylo: kde by byly naše příhody, kterými bavíme společnost, kde by bylo naše přemýšlení o nesmyslech, a ruku na srdce, kde by jsme byli "my blogeři", vždyť valná většina z nás napsala alespoň jednu příhodu právě z metra.
Mne to totiž napadlo právě dneska ráno, v sobotu v šest ráno, když jsem jela z noční domů. Předně mě dost překvapilo, kolik lidí, navíc o prázdninách, jezdí v tenhle nekřesťanský čas někam metrem. Byli tam dělníci, kteří smrděli jako svíčková v poslední cenové, byla tam slečna (a k mému překvapení svého druhu jediná), která měla oči podlité krví a vypadala, že se každou chvilku pozvrací, byl tam kluk, který vypadal, jako když panence promáčknete obličej, rodina celá v šusťátkových soupravách, byla tam i dobře upravená slečna v lodičkách na vysokém podpatku, která krásně voněla. Co mají sakra společného? Ani to, že jedou do práce. Ani to, že jedou z práce. Z hospody překvapivě jen ta jedna. Mají společného to, že jedou s vámi metrem. Je to málo, ale stačí to. Můžete se totiž oddávat jako já zvrhle bizarním myšlenkám, kam jedou, co dělají za práci, za školu, jak vypadá jejich partner, nad čím přemýšlejí, jak to vypadá u nich doma a jak někdo může mít obličej jako panenka, které zatlačíte palec mezi oči.
Melu blbosti? Podle mne je to celé vlastně docela důležité. Když jedete metrem, na co myslíte? Na to, co musíte udělat v práci? Nebo na to, že musíte vyprat prádlo? Nebo napsat seminárku do školy? Proč tam nerelaxujete? Proč se nepoložíte do myšlenek, které nemají hlavu ani patu a nezapomenete na všechny starosti? Zkuste to. Dost často se vám stane, že se budete přiblble usmívat, protože se při vymýšlení osudů pobavíte, ale stojí to za to. No fakt.
No uznejte, kdyby metro nebylo: kde by byly naše příhody, kterými bavíme společnost, kde by bylo naše přemýšlení o nesmyslech, a ruku na srdce, kde by jsme byli "my blogeři", vždyť valná většina z nás napsala alespoň jednu příhodu právě z metra.
Mne to totiž napadlo právě dneska ráno, v sobotu v šest ráno, když jsem jela z noční domů. Předně mě dost překvapilo, kolik lidí, navíc o prázdninách, jezdí v tenhle nekřesťanský čas někam metrem. Byli tam dělníci, kteří smrděli jako svíčková v poslední cenové, byla tam slečna (a k mému překvapení svého druhu jediná), která měla oči podlité krví a vypadala, že se každou chvilku pozvrací, byl tam kluk, který vypadal, jako když panence promáčknete obličej, rodina celá v šusťátkových soupravách, byla tam i dobře upravená slečna v lodičkách na vysokém podpatku, která krásně voněla. Co mají sakra společného? Ani to, že jedou do práce. Ani to, že jedou z práce. Z hospody překvapivě jen ta jedna. Mají společného to, že jedou s vámi metrem. Je to málo, ale stačí to. Můžete se totiž oddávat jako já zvrhle bizarním myšlenkám, kam jedou, co dělají za práci, za školu, jak vypadá jejich partner, nad čím přemýšlejí, jak to vypadá u nich doma a jak někdo může mít obličej jako panenka, které zatlačíte palec mezi oči.
Melu blbosti? Podle mne je to celé vlastně docela důležité. Když jedete metrem, na co myslíte? Na to, co musíte udělat v práci? Nebo na to, že musíte vyprat prádlo? Nebo napsat seminárku do školy? Proč tam nerelaxujete? Proč se nepoložíte do myšlenek, které nemají hlavu ani patu a nezapomenete na všechny starosti? Zkuste to. Dost často se vám stane, že se budete přiblble usmívat, protože se při vymýšlení osudů pobavíte, ale stojí to za to. No fakt.
Žádné komentáře:
Okomentovat