Milý Ježíšku,

rok se s rokem sešel a je tady zase konec roku a taky přijedeš Ty, aby jsi nás obdaroval (díky). Proto bych Ti tedy ráda napsala, co bych od Tebe teda jako chtěla.
Doufám, že mi to splníš, protože už umím spoustu věcí, například:
umím uvařit spoustu dobrých jídel (povidal Ráďa, občas),
umím upéct čtyři druhy cukroví,
umím si zavázat tkaničku (i na mašličku),
umím opravit lampičku želvě a spoustu dalších mužských prací.
Takže bych tedy docela ráda:
aby se všichni moji blízcí měli nadále rádi (a aby měli rádi i mne),
abychom ten další rok všichni ve zdraví přežili,
aby se mi konečně povedly moje plány (myslím ty seberealizační - ale to Ty víš),
aby nám všem zůstala práce, a vůbec abychom nikdo nestrádali.
Tak. Pak mám taky několik odporně sobeckých přání, která by prospěla jen a jen mně, takže si je pro jistotu nechám pro sebe. Ještě by jsi řekl, že jsem zlá holka a nic mi nedal. A to by se mi teda nelíbilo!!!!!!
Děkuji Ti, Ježíšku, že jsi mi i pro další rok zachoval přízeň.
Tvá oddaná Alžběta

Střevo

Vytrácí se ze mne střevo. To literární. Vždycky jsem ho měla a teď mám pocit, že je pryč. Že už jsem prostě na to psaní střevo. Tak nevím.
Trošku se toho děsím - nechci o něj přijít. Literární střevo bylo vždycky mojí součástí a teď najednou cítím, jak mi centimetr po centimetru odchází. Vlaje ve větru a jeho konec je v nedohlednu.
Přitom není nad pořádný slovní průjem. Člověk si ho pořádné užívá a když je po něm, přichází úleva. Úleva, že to pořád ještě umíte a že je to za vámi a že to je pěkný. Většinou.
A protože nechci, aby se to střevo stalo slepým, aby se moje přemítání nad nesmrtelností brouka vytratilo do neznáma a zcvrklo se na pár přiblblých statusových řádků, vracím se na scénu.
Ať se vám to líbí, nebo ne.

VOLBY 2010

Po dlouhé době tady. A rozčílená. Nebo jak to nazvat?
Nevím, jestli je to celé tím, že v práci se musím zabývat politikou ze všech stran a úhlů. A možná taky tím, že do různých kauz vidím o něco víc, než mí kamarádi, kteří koukají na zprávy třikrát týdně. Ale:
Jsem unavená z předvolebních, volebních, politických, světových i domácích názorů všech lidí okolo. Já to prostě poslouchat nechci. Nebaví mě poslouchat řeči o tom všem. Každý tomu hrozně rozumí, ví všechno nejlíp, kdo je nejlepší, kdo je blbej a kdo úplně nemožnej. Nezajímá mě to, kdo koho bude volit a co si o jaké politické straně myslí. Je mi to jedno.
Totiž, pokaždé, když někdo vyzvrací na jedné ze sociálních sítí nebo na podobném místě svůj politický názor, pokaždé mě to rozčílí. Protože vždycky se najde někdo, kdo s vaším názorem nesouhlasí, v nejkrajnějším případě by ho mohl i urazit.

S tím pochopitelně souvisí i ono slavné video dvou známých lidí. Nechci přesvědčovat svoje prarodiče o tom, že jejich názor je špatný. Kdo definoval ten "špatný" názor? Je to jejich názor, ať si ho nechají. Oni mi svůj taky nevnucují. Babička Eva, v internetovém světě zběhlá, se na youtube na video podívala. A svým, uznávám že pateticky, typickým způsobem sdělila mojí sestře "Já se tím cítím uražena." A víte, že se jí nedivím? Kde kdo bere tu drzost, kamenovat někoho za jeho názor, a především, perzekvovat ho za jeho věk a vyznání? Kde se v lidech bere to přesvědčení o dokonalosti jich samých?

Upřímně, nebudeme jiní. Taky budu jednou stará bába s holí a taškou na kolečkách. Ta stará bába, která bude nadevše milovat svoje vnoučata a celou svou rodinu. A budu se snažit jim vytvořit stoprocentní rodinné zázemí a zařídit nádherné dětství. A vážně se nechci dožít toho, že mě tahle vnoučata budou odsuzovat a veřejně mě pomlouvat za to, v co věřím.
A nenadávám do větru. Volit půjdu a přemluvit se nenechám.

moudro jako kráva

V českém jazyce se hodně přirovnává. "Má prdel jako valach". "Je tlustej jako prase". "Bylo to velký jako kráva".
Proč se vlastně přirovnává k těm nebohým zvířatům? Nejhůř z toho podle mého vychází prase, na tom se asi všichni shodneme. Protože všechno co je tlustý, líný, hnusný, smrdí, je jako prase. Kráva oproti tomu platí za svou velikost. Všechno je velký jako kráva. Dokonce, jak jednou Ráďa vyprávěl, i hlava krávy je velká jako kráva, a to je teda s podivem. Nebo je něco jiného taky jako kráva?
Pak jsou méně častá zvířata, už zmíněná prdel jako valach, blbej jako hovado, hloupej jako osel, blbá jako slepice, ztahanej jak pes. Což mě přivádí na myšlenku, že jsou to všechno zvířata, která se vyskytují na statku. Dokonce i to hovado (tedy ovád). Alespoň si tedy myslím.
No, takže - proč se tedy nepřirovnává ke věcem? Protože pak se stane, že jeden z nejinteligentnějších tvorů na planetě, a to prase, má blbou pověst a všichni k němu přistupují s předsudkem, že je prostě blbý, tlustý, špinavý a smrdí.

Přemýšlejte nad tím se mnou a až to vymyslíte, dejte vědět. A já vám zatím posílám pusu velikou jako nejvyšší věž v Kodani.

P.S.: Velmi milé přirovnávání by třeba bylo, pro příklad: otec mého známého všechno přirovnává k prdeli. Je to univerzální pojmenování a opravdu se hodí na všechno: velký jako prdel, malý jako prdel, horký jako prdel, studený jako prdel, blbý jako prdel... Prostě tahle část těla všechny tyto vlastnosti může mít a u většiny lidí i má, takže...

chm.

Všichni na svých blozích (blogách?) a blogískách bilancují a dávají si předsevzetí do nového roku. V blogerském světě je to pravidlo, tož tak to bych měla taky...
Předesílám, že předsevzetí mám odjakživa jedno jediné - nedávat si žádná předsevzetí.
Tak, co mi přinesl rok 2009. Tak kupříkladu docela dobrou věc, a tou je bakalářský titul. Zahřeje to u srdce, když se můžete něčím takových chlubit. Taky mi přinesl definitivní ztrátu dětství, v podobě letenského bytu. To dost zabolelo, občas ještě bolí, a párkrát prostě bolet bude, s tím se nedá nic dělat. Taky se mi v minulém roce dostalo zjištění, že lidé jsou ve své sobeckosti nespravedliví - berou, ale nedávají. Ale co je hlavní - moje láska se s každým novým rokem stává lásku životní, nehynoucí a věčnou. A dává mi pro mne moc důležitou věc - domov. Jo, a taky jsem žila v klamu, že mě rok 2009 učiní tetou... No, jak známo, čápi jsou zviřátka teplomilná, no tak tedy počkáme, až se oteplí, že...
A co mi přinese rok 2010? No já doufám, že moje sestra není slon (to je Ráďova domněnka) a nebude těhotná dva roky, takže že by se ze mne stala teta?:) Pak taky jedu do Asie. To už máme tři kontinenty, tak třeba to za život dotáhnu na víc. Pak taky by mne mohli přijmout na novou školu. A pak bych si taky ráda ponechala svou práci. No a vůbec, prostě ať to máme hezký. Nesnáším pesimismus všeho druhu - v tom mě utvrdila jedna skupina na facebooku, ke které se přidalo pár mých známých - "v roce 2009 se toho dost posralo". No, tak to není můj styl, nadávat, jak mám debilní život a všechno bylo, je a bude hnusný. Prostě žijme život, tak, jak je. Z čehož vyplývá mé přání do roku 2010 - ať jsou lidé kolem mě veselí a optimističtí. Žijeme jenom jednou, tak proč si to dělat ošklivý...

Jak jsme byly v podzemních garážích

No tak to jsme takhle jednou s Petrou vyjely na nákup na Smíchov. Pěkně autem, jako správný pražský holky. V garážích jsme si před závorou vzaly lísteček, zaparkovaly na H3 a utíkaly "shopovat". Využily jsme všechny vymoženosti nákupního centra, od nepříjemných prodavačů v optice až po cheeseburger a kafíčko vedle multikina, a šupajdíme zpátky do garáží. A zde se nám začíná odvíjet ten několikaminutový příběh, který dokázal, že holt nejsme ty správný holky na nákupy v multimegaobchodním centru.
Péťa vytáhla z kabelky lísteček od závor a společně jsme se odhodlaně postavily před tu digitální krabici, co vám vypočítá, kolik stovek máte zaplatit za to, že jsme se tam uráčili zaparkovat. Trvalo dlouho, než krabice souhlasně pípla. Žádnou cenu ale neukázala, no tak super - jedem domů. Zádrhel číslo jedna - u výjezdu nám další čtečka oznámila, že naše karta je "neznámá". Tak jsme si vycouvaly zpátky na parkoviště a běžíme k prvnímu automatu. Zádrhel číslo dvě - automat nepípá. Nedělá nic. A tak se nás automat mužným hlasem zeptal, co máme za problém? Já jsem celá udivená, co to - jak to, že to na nás začalo mluvit??? Technicky nadanou Petru napadlo zmáčknout tlačítko "info". Pán nás otráveně ujistil, že za chvilku je u nás.
Při pohledu na naší kartičku zjistil zajímavou věc - je 14 dní stará.
"Nemáte náhodou v kabelce ještě jednu, dnešní?"
"Ježííš, a jóó, máme..."
No. Tak pádíme pryč. Ale - zádrhel číslo tři. Byli jste někdy na Smíchově v garážích? A vyjížděli jste někdy exitem Kartouzská? Tušíte, jak prudký je tam kopec? A na jeho vrcholku je semafor. A na tom pochopitelně červená. Peklo pro řidičky jako jsme my. Petra ale byla velmi odhodlaná - "já počkám, až odjede ten přede mnou, protože budu mít fakt raketovej start." A tak ten před námi mizí v dáli, plyn je na podlaze, auto mocně zařve a... chcípne. To jsou starty, co?
No tak jsme se teda dohodly, že přístě pojedeme tramvají...

Škodolibá radost

Za rohem máme potraviny - večerku, prostě ten obchod, co si naši šikmoocí přátelé otvírají na každém kroku. Je to trochu paradox - ten obchod totiž vznikl na místě, kde byl předtím obchod s oblečením Thor Steinar, oblečením pro holohlavé blbečky. Byly tady dva takové, jeden hned vedle ještě zůstal. Trochu zvláštní, vidět vedle sebe obchody, které jsou tak odlišné. A dneska, když jsem šla nakoupit do té večerky, ulpělo mé oko na krásné věci - výloha a dveře obchodu pro blbečky jsou celé celičké polité černou barvou. Barva je i na chodníku, barva je na domě, prostě celý Thor Steinar nebo Londsdale nebo co to tam prodávají, celé je to pocákané černou barvou. To člověka potěší, že není jediný Leteňák, kterého uráží, že tady takový obchod vzniká, a co víc, že se tady už pár let drží.

A pak si člověk představí, jak musí prodavač odstraňovat tu černou barvu a jeho bílé árijské ruce se začerní... Nádherná to představa:)