Alžbětčin blog

Milý Ježíšku,

2010-12-14T10:18:00.001-08:00

rok se s rokem sešel a je tady zase konec roku a taky přijedeš Ty, aby jsi nás obdaroval (díky). Proto bych Ti tedy ráda napsala, co bych od Tebe teda jako chtěla.
Doufám, že mi to splníš, protože už umím spoustu věcí, například:
umím uvařit spoustu dobrých jídel (povidal Ráďa, občas),
umím upéct čtyři druhy cukroví,
umím si zavázat tkaničku (i na mašličku),
umím opravit lampičku želvě a spoustu dalších mužských prací.
Takže bych tedy docela ráda:
aby se všichni moji blízcí měli nadále rádi (a aby měli rádi i mne),
abychom ten další rok všichni ve zdraví přežili,
aby se mi konečně povedly moje plány (myslím ty seberealizační - ale to Ty víš),
aby nám všem zůstala práce, a vůbec abychom nikdo nestrádali.
Tak. Pak mám taky několik odporně sobeckých přání, která by prospěla jen a jen mně, takže si je pro jistotu nechám pro sebe. Ještě by jsi řekl, že jsem zlá holka a nic mi nedal. A to by se mi teda nelíbilo!!!!!!
Děkuji Ti, Ježíšku, že jsi mi i pro další rok zachoval přízeň.
Tvá oddaná Alžběta

Střevo

2010-09-01T10:22:00.000-07:00

Vytrácí se ze mne střevo. To literární. Vždycky jsem ho měla a teď mám pocit, že je pryč. Že už jsem prostě na to psaní střevo. Tak nevím.
Trošku se toho děsím - nechci o něj přijít. Literární střevo bylo vždycky mojí součástí a teď najednou cítím, jak mi centimetr po centimetru odchází. Vlaje ve větru a jeho konec je v nedohlednu.
Přitom není nad pořádný slovní průjem. Člověk si ho pořádné užívá a když je po něm, přichází úleva. Úleva, že to pořád ještě umíte a že je to za vámi a že to je pěkný. Většinou.
A protože nechci, aby se to střevo stalo slepým, aby se moje přemítání nad nesmrtelností brouka vytratilo do neznáma a zcvrklo se na pár přiblblých statusových řádků, vracím se na scénu.
Ať se vám to líbí, nebo ne.

VOLBY 2010

2010-05-27T13:53:00.001-07:00

Po dlouhé době tady. A rozčílená. Nebo jak to nazvat?
Nevím, jestli je to celé tím, že v práci se musím zabývat politikou ze všech stran a úhlů. A možná taky tím, že do různých kauz vidím o něco víc, než mí kamarádi, kteří koukají na zprávy třikrát týdně. Ale:
Jsem unavená z předvolebních, volebních, politických, světových i domácích názorů všech lidí okolo. Já to prostě poslouchat nechci. Nebaví mě poslouchat řeči o tom všem. Každý tomu hrozně rozumí, ví všechno nejlíp, kdo je nejlepší, kdo je blbej a kdo úplně nemožnej. Nezajímá mě to, kdo koho bude volit a co si o jaké politické straně myslí. Je mi to jedno.
Totiž, pokaždé, když někdo vyzvrací na jedné ze sociálních sítí nebo na podobném místě svůj politický názor, pokaždé mě to rozčílí. Protože vždycky se najde někdo, kdo s vaším názorem nesouhlasí, v nejkrajnějším případě by ho mohl i urazit.

S tím pochopitelně souvisí i ono slavné video dvou známých lidí. Nechci přesvědčovat svoje prarodiče o tom, že jejich názor je špatný. Kdo definoval ten "špatný" názor? Je to jejich názor, ať si ho nechají. Oni mi svůj taky nevnucují. Babička Eva, v internetovém světě zběhlá, se na youtube na video podívala. A svým, uznávám že pateticky, typickým způsobem sdělila mojí sestře "Já se tím cítím uražena." A víte, že se jí nedivím? Kde kdo bere tu drzost, kamenovat někoho za jeho názor, a především, perzekvovat ho za jeho věk a vyznání? Kde se v lidech bere to přesvědčení o dokonalosti jich samých?

Upřímně, nebudeme jiní. Taky budu jednou stará bába s holí a taškou na kolečkách. Ta stará bába, která bude nadevše milovat svoje vnoučata a celou svou rodinu. A budu se snažit jim vytvořit stoprocentní rodinné zázemí a zařídit nádherné dětství. A vážně se nechci dožít toho, že mě tahle vnoučata budou odsuzovat a veřejně mě pomlouvat za to, v co věřím.
A nenadávám do větru. Volit půjdu a přemluvit se nenechám.

moudro jako kráva

2010-02-03T15:43:00.000-08:00

V českém jazyce se hodně přirovnává. "Má prdel jako valach". "Je tlustej jako prase". "Bylo to velký jako kráva".
Proč se vlastně přirovnává k těm nebohým zvířatům? Nejhůř z toho podle mého vychází prase, na tom se asi všichni shodneme. Protože všechno co je tlustý, líný, hnusný, smrdí, je jako prase. Kráva oproti tomu platí za svou velikost. Všechno je velký jako kráva. Dokonce, jak jednou Ráďa vyprávěl, i hlava krávy je velká jako kráva, a to je teda s podivem. Nebo je něco jiného taky jako kráva?
Pak jsou méně častá zvířata, už zmíněná prdel jako valach, blbej jako hovado, hloupej jako osel, blbá jako slepice, ztahanej jak pes. Což mě přivádí na myšlenku, že jsou to všechno zvířata, která se vyskytují na statku. Dokonce i to hovado (tedy ovád). Alespoň si tedy myslím.
No, takže - proč se tedy nepřirovnává ke věcem? Protože pak se stane, že jeden z nejinteligentnějších tvorů na planetě, a to prase, má blbou pověst a všichni k němu přistupují s předsudkem, že je prostě blbý, tlustý, špinavý a smrdí.

Přemýšlejte nad tím se mnou a až to vymyslíte, dejte vědět. A já vám zatím posílám pusu velikou jako nejvyšší věž v Kodani.

P.S.: Velmi milé přirovnávání by třeba bylo, pro příklad: otec mého známého všechno přirovnává k prdeli. Je to univerzální pojmenování a opravdu se hodí na všechno: velký jako prdel, malý jako prdel, horký jako prdel, studený jako prdel, blbý jako prdel... Prostě tahle část těla všechny tyto vlastnosti může mít a u většiny lidí i má, takže...

chm.

2010-01-05T03:00:00.000-08:00

Všichni na svých blozích (blogách?) a blogískách bilancují a dávají si předsevzetí do nového roku. V blogerském světě je to pravidlo, tož tak to bych měla taky...
Předesílám, že předsevzetí mám odjakživa jedno jediné - nedávat si žádná předsevzetí.
Tak, co mi přinesl rok 2009. Tak kupříkladu docela dobrou věc, a tou je bakalářský titul. Zahřeje to u srdce, když se můžete něčím takových chlubit. Taky mi přinesl definitivní ztrátu dětství, v podobě letenského bytu. To dost zabolelo, občas ještě bolí, a párkrát prostě bolet bude, s tím se nedá nic dělat. Taky se mi v minulém roce dostalo zjištění, že lidé jsou ve své sobeckosti nespravedliví - berou, ale nedávají. Ale co je hlavní - moje láska se s každým novým rokem stává lásku životní, nehynoucí a věčnou. A dává mi pro mne moc důležitou věc - domov. Jo, a taky jsem žila v klamu, že mě rok 2009 učiní tetou... No, jak známo, čápi jsou zviřátka teplomilná, no tak tedy počkáme, až se oteplí, že...
A co mi přinese rok 2010? No já doufám, že moje sestra není slon (to je Ráďova domněnka) a nebude těhotná dva roky, takže že by se ze mne stala teta?:) Pak taky jedu do Asie. To už máme tři kontinenty, tak třeba to za život dotáhnu na víc. Pak taky by mne mohli přijmout na novou školu. A pak bych si taky ráda ponechala svou práci. No a vůbec, prostě ať to máme hezký. Nesnáším pesimismus všeho druhu - v tom mě utvrdila jedna skupina na facebooku, ke které se přidalo pár mých známých - "v roce 2009 se toho dost posralo". No, tak to není můj styl, nadávat, jak mám debilní život a všechno bylo, je a bude hnusný. Prostě žijme život, tak, jak je. Z čehož vyplývá mé přání do roku 2010 - ať jsou lidé kolem mě veselí a optimističtí. Žijeme jenom jednou, tak proč si to dělat ošklivý...

Jak jsme byly v podzemních garážích

2009-10-29T17:24:00.000-07:00

No tak to jsme takhle jednou s Petrou vyjely na nákup na Smíchov. Pěkně autem, jako správný pražský holky. V garážích jsme si před závorou vzaly lísteček, zaparkovaly na H3 a utíkaly "shopovat". Využily jsme všechny vymoženosti nákupního centra, od nepříjemných prodavačů v optice až po cheeseburger a kafíčko vedle multikina, a šupajdíme zpátky do garáží. A zde se nám začíná odvíjet ten několikaminutový příběh, který dokázal, že holt nejsme ty správný holky na nákupy v multimegaobchodním centru.
Péťa vytáhla z kabelky lísteček od závor a společně jsme se odhodlaně postavily před tu digitální krabici, co vám vypočítá, kolik stovek máte zaplatit za to, že jsme se tam uráčili zaparkovat. Trvalo dlouho, než krabice souhlasně pípla. Žádnou cenu ale neukázala, no tak super - jedem domů. Zádrhel číslo jedna - u výjezdu nám další čtečka oznámila, že naše karta je "neznámá". Tak jsme si vycouvaly zpátky na parkoviště a běžíme k prvnímu automatu. Zádrhel číslo dvě - automat nepípá. Nedělá nic. A tak se nás automat mužným hlasem zeptal, co máme za problém? Já jsem celá udivená, co to - jak to, že to na nás začalo mluvit??? Technicky nadanou Petru napadlo zmáčknout tlačítko "info". Pán nás otráveně ujistil, že za chvilku je u nás.
Při pohledu na naší kartičku zjistil zajímavou věc - je 14 dní stará.
"Nemáte náhodou v kabelce ještě jednu, dnešní?"
"Ježííš, a jóó, máme..."
No. Tak pádíme pryč. Ale - zádrhel číslo tři. Byli jste někdy na Smíchově v garážích? A vyjížděli jste někdy exitem Kartouzská? Tušíte, jak prudký je tam kopec? A na jeho vrcholku je semafor. A na tom pochopitelně červená. Peklo pro řidičky jako jsme my. Petra ale byla velmi odhodlaná - "já počkám, až odjede ten přede mnou, protože budu mít fakt raketovej start." A tak ten před námi mizí v dáli, plyn je na podlaze, auto mocně zařve a... chcípne. To jsou starty, co?
No tak jsme se teda dohodly, že přístě pojedeme tramvají...

Škodolibá radost

2009-10-26T03:44:00.001-07:00

Za rohem máme potraviny - večerku, prostě ten obchod, co si naši šikmoocí přátelé otvírají na každém kroku. Je to trochu paradox - ten obchod totiž vznikl na místě, kde byl předtím obchod s oblečením Thor Steinar, oblečením pro holohlavé blbečky. Byly tady dva takové, jeden hned vedle ještě zůstal. Trochu zvláštní, vidět vedle sebe obchody, které jsou tak odlišné. A dneska, když jsem šla nakoupit do té večerky, ulpělo mé oko na krásné věci - výloha a dveře obchodu pro blbečky jsou celé celičké polité černou barvou. Barva je i na chodníku, barva je na domě, prostě celý Thor Steinar nebo Londsdale nebo co to tam prodávají, celé je to pocákané černou barvou. To člověka potěší, že není jediný Leteňák, kterého uráží, že tady takový obchod vzniká, a co víc, že se tady už pár let drží.

A pak si člověk představí, jak musí prodavač odstraňovat tu černou barvu a jeho bílé árijské ruce se začerní... Nádherná to představa:)

Škola volá

2009-10-20T06:39:00.000-07:00

Nevím, kterého magora napadlo vymyslet studijní oddělení, no to teda fakt nevím. Nicméně, pokud někdy v životě půjdete na studijní oddělení, máte jistotu, že se vám dostane několika věcí, a to:

a) ujištění, že jste naprostý debil, který na té škole, potažmo na celém světě nemá co pohledávat,
b) pohlavek za to, že nemáte prostudovanou Karolinku od začátku na konec a zpět,
c) kopnutí do zadnice za to, že jste tam vůbec chodili, protože co máte sakra co chodit na studijní a něco po nich chtít.
Dneska jsem totiž byla poprvé ve své nové škole. První předmět, na který jsem chtěla jít, byl Úvod do religionistické práce. Žel, když jsem vystoupala do učebny H301, zjistila jsem ze vzkazu, že se přednáška přesouvá do PC laboratoře v H107. A tady nastal malý zádrhel - H1O7 je z technických důvodů uzavřená a zamčená. Šla jsem tedy na kávu. Hm.
Další předmět, Teologická propedeutika a specifika pravoslavné církve, se vydařil, ve stísněných podmínkách kabinetu přednášející, která měla nemocná záda a nemohla se vůbec pohnout. A další předmět, Dějiny církve ve středověku, odpadl. Tak jsem doma a tuto velmi zajímavou (?) látku vám sděluji. A jako závdavek připojuji větu pí. přednášející:
Křesťan - antisemita je nonsens, všichni křesťani si tehdy měli navléct žluté hvězdy na ruku.

Jedna melancholická

2009-09-14T06:58:00.000-07:00

Dneska je podzim. Voňavý, chladný, tichý, barevný podzim. Je to čas, kdy nemůžu dělat nic pořádného, na nic důležitého myslet, jen koukat z okna, pít čaj, poslouchat hudbu a přemýšlet. Jen tak, o ničem, o životě svém, o životech jiných.
Co nám ( tedy sebestředně spíše mně) ještě přinese tenhle rok? Jeden (snad) bakalářský titul, jednu novou školu, jednu svatbu, jednoho synovce, jedny vánoce, jeden Silvestr, nějaké ty plesy, pár rodinných a jiných oslav... A další rok a budu zase o něco starší, to však asi neznamená o něco moudřejší.
Je přesně ten čas, kdy mám chuť zabalit se do velkého huňatého svetru a povídat/psát o ničem...
A je přesně ten čas, který tak miluju a který mě baví. Právě tou svou nijakostí, kdy je počasí nijaké, nálady všech veskrze špatné, vzduch studený a po ránu do plic bolavý. Kdy se na cestě do/ze školy, práce, chození po městě těšíte, až přijdete domů, nebo do nějaké kavárny a dáte si tam škopek horkého čaje. Kdy chodíte na krátké, ale svižné procházky do parku a sbíráte kaštany a nemůžete uvěřit tomu, že příroda umí tolik barev a odstínů. Už aby tu byl ten opravdický, tmavý, studený podzim...
Ten, který tak miluju...

Metro

2009-07-17T21:57:00.000-07:00

Kdo byl ten chytrý člověk, který metro vymyslel, nevím. Jsem si ale jistá jeho záměrem - chtěl vytvořit rychlou a efektní dopravu po městě, která přepraví co nejvíc lidí najednou. Povedlo se. Ale povedlo se mu i další, pro mne mnohem zásadnější věc. Ač to bude znít pateticky, stvořil příběhy. Ty, které zažíváme každý den a kterých si ne každý všímá. Metro totiž jede, jak si jistě mnozí z vás všimli, potmě. Jede tunelem, takže vaší pozornost nemůžou odvádět věci za sklem, jako jsou nabouraná auta, padající dítě nebo ta hezká holka s maxivýstřihem v minisukni, co se ohýbá pro cosi na zemi (kdo by taky věděl pro co, když vypadá tak, jak vypadá). V metru se tedy můžete plně soustředit na lidi kolem vás. Pozorovat, jak vypadají, jak se chovají, co si povídají, co si čtou.
No uznejte, kdyby metro nebylo: kde by byly naše příhody, kterými bavíme společnost, kde by bylo naše přemýšlení o nesmyslech, a ruku na srdce, kde by jsme byli "my blogeři", vždyť valná většina z nás napsala alespoň jednu příhodu právě z metra.
Mne to totiž napadlo právě dneska ráno, v sobotu v šest ráno, když jsem jela z noční domů. Předně mě dost překvapilo, kolik lidí, navíc o prázdninách, jezdí v tenhle nekřesťanský čas někam metrem. Byli tam dělníci, kteří smrděli jako svíčková v poslední cenové, byla tam slečna (a k mému překvapení svého druhu jediná), která měla oči podlité krví a vypadala, že se každou chvilku pozvrací, byl tam kluk, který vypadal, jako když panence promáčknete obličej, rodina celá v šusťátkových soupravách, byla tam i dobře upravená slečna v lodičkách na vysokém podpatku, která krásně voněla. Co mají sakra společného? Ani to, že jedou do práce. Ani to, že jedou z práce. Z hospody překvapivě jen ta jedna. Mají společného to, že jedou s vámi metrem. Je to málo, ale stačí to. Můžete se totiž oddávat jako já zvrhle bizarním myšlenkám, kam jedou, co dělají za práci, za školu, jak vypadá jejich partner, nad čím přemýšlejí, jak to vypadá u nich doma a jak někdo může mít obličej jako panenka, které zatlačíte palec mezi oči.
Melu blbosti? Podle mne je to celé vlastně docela důležité. Když jedete metrem, na co myslíte? Na to, co musíte udělat v práci? Nebo na to, že musíte vyprat prádlo? Nebo napsat seminárku do školy? Proč tam nerelaxujete? Proč se nepoložíte do myšlenek, které nemají hlavu ani patu a nezapomenete na všechny starosti? Zkuste to. Dost často se vám stane, že se budete přiblble usmívat, protože se při vymýšlení osudů pobavíte, ale stojí to za to. No fakt.

Autobus, 6:30 ráno

2009-06-10T21:57:00.000-07:00

Já si tedy popravdě myslím, že by řidiči městské hromadné dopravy, především řidiči autobusů a tramvají, měli umět alespoň jeden světový jazyk. U řidičů metra je to jedno, protože sedí v podivné kukani odříznutí od světa. Pak by totiž nemohla nastat situace, které jsem já byla dneska svědkem. A to, že roztomilá francouzka pobíhá na Hradčanské kolem řidiče a volá "metrro?? metrro???", aby se následně inkriminovaný řidič s podivným brumláním vesele rozjel dál. Cizinka se začala vrhat na mne s vyděšením výrazem a otázkou "du jů spík ingliš, metrro, metrro?" A já jí musela oznámit, že to metro bylo tady a že to prošvihla. Ona, na pokraji zhroucení, sesula se na sedadlo a koukala na mne. A já jí teda vysvětlila, že ten autobus se otočí a vrátí a ona vystoupí hned u metra. Tato příhoda, která je asi třistapadesátá, mě opět utvrdila v tom, že prostě řidiči MHD by měli umět cizí jazyk. Alespoň do té míry, aby byli schopní říct "jes, metro hýr, gou left." Už jsem totiž byla mnohokrát svědkem, kdy řidič na cizince klátící se s mapou v ruce v dopravním prostředku promluvil česky a řekl jim "já ti prostě nerozumim, no", zabouchnul dvířka od své kukaně a nechal je, ať se klátí dál. A to je ta slavná podpora turismu v Praze.

Zaklínadlo

2009-06-02T13:04:00.000-07:00

Na radu své milované sestry Juldy, a především díky jejímu daru (marcipánové modelíně), vám představuji marcipánového Mgr. Lukáše Novotného PhD., který byl před malou chvílí rituálně sněden. Tak třeba mi to při těch státnicích s magickým datem 03.06.09 opravdu pomůže.:)

Letenské příhody

2009-05-26T16:43:00.000-07:00

Já se prostě doma učit nemůžu. Je tady hrozně moc věcí, které mě rozptylují. Tak jsem šla na zahrádku do Vosího hnízda a tam se téměř čtyři hodiny učila. Pan číšník byl moc milý, pořád mě obskakoval. Vždycky ke mně tak opatrně přistoupil a zeptal se, jestli něco nechci. Pak už to došlo tak daleko, že mi pokládal otázky typu "a nechcete třeba ještě kafe?" "a co třeba víno, nechcete střik? nešlo by vám to líp?" "já bych vám rád nějak pomohl, s tím učením, ale to asi nejde, co? Já bych tomu asi stejně nerozuměl"...
A vždycky když jsem si dala pauzu, tak jsem pozorovala. Kupříkladu ten pán, co tam sedí v podstatě pořád, se jmenuje Ruda a zná téměř všechny, co bydlí na Letné. A ta paní, co přišla za ním, se stěhuje jinam, teď už má v bytě jen postel, televizi a stolek, ale ten týden už to vydží. A ten vitální stařík, co šel okolo, dostal od Rudy vynadáno, proč když se jde sakra projít do parku v tomhle vedru, nenosí čepici. V jeho věku, on mu ten Ruda tu čepici snad koupí. Načež starý pán mě oslovil, i když na něj Ruda pištěl, ať mě neruší při učení, a mezi řečí mi sdělil, že mu letos v dubnu bylo 96 a je to jen proto, že celý život nepije, nekouří, a sportuje. A když stařík odešel, Ruda jeho slova potvrdil s tím, že dokonce jezdí okopávat na chatu záhonky a otrhávat stromy. A stěhující se paní vysvětlil, že je ten starý pán vitální jen proto, že "se beztak celej život kurvil, i když byl dvakrát ženatej".
No, vlastně to byl dneska docela příjemný den.

131

2009-05-13T18:40:00.000-07:00

V úterý jsem po odpolední službě směřovala metrem A domů, respektive do hospody. Na metro se mnou čekala slepá paní, poměrně chic dáma. Poučená, jak se k lidem s bílou holí chovat, přistoupila jsem k dámě při příjezdu metra a nabídla jsem jí pomoc. Neodmítla a byla strašně ráda. A hned se ptala, kam že to jedu. Na Hradčanskou. A jdu na 131? Ne, bohužel, jdu na X1. Aha, tak to nevadí, odvětila mi zkroušeným hlasem. Položila jsem jí ruku na tyč, protože slepci (po mém zevrubném zkoumání) neradi v metru sedí, a šla jsem si sednout. A při tom sezení a koukání do tmy jsem si začala trošku nadávat. Tak ty, kozo pitomá, radši půjdeš do hospody, a necháš tady chudáka paní bloudit mezi výkopy? Ublíží ti to, když jí pomůžeš na tu 131 a přijdeš do hospody o dvacet minut později? Neublíží. Načež jsem se tedy rozhodla, že jí pomůžu. Proto jsem se k ní na Hradčanské vrátila a sdělila jí svůj záměr jí odvést na autobus. Ona měla hroznou radost, ale zároveň se začala upřímně strachovat, že nestihnu ten svůj autobus. Pojede ale další, ne? S touhle odpovědí jsem s paní nastoupila na eskalátory. Chvilku jsme mlčky jely. Po chvíli se na nás otočil jistý mladík. "Ale slečno, to opravdu jděte, ať vám to fakt neujede. Já jdu taky na 131, tak paní odvedu..." Paní měla z naší dobroty slzy na krajíčku. Já jsem se tedy s mladíkem domluvila, "předala" jsem paní a šla jsem si po svých. A bylo mi krásně. Dobrota nevymřela. Přes všechna ta zvěrstva, která světem vládnou, jednotlivci jsou pořád schopní obětovat pár minut svého času a pomoct druhému. To člověka zahřeje na duši, ne?

P.S.: taky jsme s Ráďou, jak jistě víte, byli v Krakově a Osvětimi. Á propos zvěrstva světem vládnoucí. Ale to mi teda, prosím, dejte čas. Teď nějak nemůžu. Dát tomu formu a tak...

Krušná jsou rána opilcova

2009-05-01T06:18:00.000-07:00

Chtěla prostě jen psát o tom, jak je alkohol metla lidstva a jak už (teď už doopravdy!!!) nikdy nepůjdu na dámskou jízdu. Protože z následků se vzpamatovávám pokaždé hůř a hůř...

Ale stala se taková zvláštní věc. Založila jsem si, jak jste si někteří všimli, nový blog. Učinila jsem tak z jednoho prostého důvodu - nešlo mi přihlásit se na ten starý... A tak otevírám internet, jak napíšu trefný článek z toho známého prostředí baru a pomyslných střepech zabodaných do hlavy... Přihlašuji se... A ejhle, zvyk je železná košile... Zjišťuji, že jsem se vlastně OMYLEM přihlásila na svůj starý blog... Který mě nefungoval a kvůli čemuž mám blog nový... Může mi to někdo vysvětlit???
Nicméně, abychom se vrátili k osvědčenému tématu alkoholu a jeho drtivých dopadů na moje tělo, tak jen ve zkratce:
Popocafépetl Melantrichova, Laura, Petra, Sandra, já, víno, víno, víno; protože nám nedělá v tom ďábelském nápoji zvaném mixela dobře rybízový džus, zkusily jsme to s banánovým a bohužel nám to chutnalo, takže: mixela, mixela, mixela; tanec, zábava, smích, jedno pozvání na panáka pro mne, pro Lauru a Sandru dva milí chlapci ze Slovenska a několik dalších pozvání na panáka, přesun do gayclubu Friends, nekonečné čekání na taxík, odjezd domů, spánek. Ráno hektolitry minerálky a jiných tekutin, no prostě se na to hodí dvě maminčiny osvědčené věty, které mi říkala, když jsem vstala ráno po bujaré noci:
"Máš žízeň, co?!?!?!??" (vysloveno s téměř ďábelským úsměvem a s zvrhle radostnými jiskřičkami v očích)
"Krušná jsou rána opilcova..." (takové pravdivé, klidné konstatování)

Prokleté zlato Inků

2009-04-16T09:42:00.001-07:00

Konečně jsem se po dlouhé době dostala za kultůrou. Otázkou zůstává, kolik odpovědnosti za tu absenci kultůry v mém životě nesu já, či vyšší okolnosti. Každopádně to byla kultůra moc hezká, o to hezčí, že jsme ji jako držitelé press karty měli zadarmo.:)
Inkové byli opravdu podivuhodní a toho zlata ve své kultuře měli hooodně. Měli ze zlata téměř všechno a protože neznali hodnotu zlata, nosili to, jako by to bylo z hliníku. Měli z něj poháry, nože, šperky, podivné ozdoby nosu (které spíš vypadají na mučící nástroje), dokonce i pinzety (na obrázku)!!! No věděli jste, že Inkové používali pinzety??? Patřilo k rituálu vytrhávat si chlupy a řasy a posílat je po větru za bohy jako oběť.
A proč je to zlato prokleté? Protože když přijeli Španělé (které Inkové považovali za bohy, protože měli stříbrnou pleť a podivná zvířata se stříbrnými kopyty, rozuměj koně), tak si od nich vzali většinu zlata, to roztavili a vyrobili z něj peníze. Načež se jali peníze na lodích převážet do Evropy, ale co čert nechtěl, většina lodí to zlato nedovezla, protože se buď potopily nebo je přepadli piráti a následně je potopili.
No co se člověk v jednom dubnovém odpoledni nedozví, že?:)

Tak znova...

2009-04-13T09:20:00.001-07:00

Nebylo mi přáno a můj první a poslední blog mi byl zablokován (nebo zablogován?)... A protože jsem postižená nemocí blogovací a jsem závislá na sdělování všech možných sdělení, sáhla jsem po této možnosti. A to zařídit si nový blog. Rozhodně však ne blog lepší, prostě a jednoduše nový.:) Tak vítejte a občas nakoukněte.